Historie

Nejranější dějiny pravoslavné církve u nás jsou spojeny s misií sv. Cyrila a Meto­děje, kteří k nám přišli z Cařihradu a přinesli bohoslužebný a kanonický řád východní pravoslavné církve. Po smrti Metoděje roku 885 byl tento řád papežem Štěpanem V. zakázán. Žáci slovanských apošto­lů byli nuceni odejít ze země a kam přišli, zavedli řád východní církve. Na území Velkomorav­ské říše v 9. století, udržovala se ještě slovanská bohoslužba do začátku 12. století v Čechách a na Slovensku, v jehož vý­chodní oblasti přetrvala až do naší doby. Na tomto faktu nic nezmě­nilo ani zavedení unie v roce 1649. Pravoslavná církev zaujímá kladné stanovisko také k Janu Huso­vi, neboť jeho učení je v souhlasu s církví pravoslavnou.

Počátky obnovení pravoslavné církve v Čechách, na Slovensku a Podkarpatsku spadají do druhé poloviny 19. století. V Praze byly konány pravidelné pravoslavné bohoslužby od roku 1874 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, a to kně­zem ruské pravoslavné církve, který byl ustanoven také pro chrámy v Karlových Va­rech, Františkových Lázních a Mariánských Lázních. Jurisdikčně příslušeli pravoslav­ní Češi jednotlivě napřed ke knězi řecké církevní obce ve Vídni a od roku 1893 ke knězi srbské církevní obce tamtéž. Přístupy Čechů k pravoslaví v letech 1900-1908 se zabývala i ministerská rada ve Vídni, která v nich viděla nebezpečí panslavismu. Protože se pravoslavní Češi nemohli za Rakouska-Uherska zorganizovat v církevní obec, zřídili si v roce 1903 „Pravoslavnou besedu“ a později spolek „Československá obec pravoslav­ná v Praze“, které měly připravit předpoklady pro organizaci církevní, až by to poměry umož­nily. To nastalo státním převratem roku 1918.

V uherské části Rakousko-Uherského státu se pravoslaví díky vlivu Kyjevské Ru­si udrželo ve své liturgické podobě s jazykem církevněslovanskými a osobitými kar­patoruskými zpěvy, i když věřící lid byl nucen pod násilím přijmout formální církevní unii s Římem od 17. století. Svědčí to o tom, že zde nebyla přerušena kontinuita exi­stence pravoslavné církve. Jen pravo­slavní Srbové v Uhrách požívali jako obránci státu proti Turkům církevní svobody a udrželi si pravoslaví. Na začátku 19. století se pravoslavná církev v oblasti Podkarpatska a východního Slovenska začala opět obno­vovat, ale úřady tyto pokusy tvrdě trestaly. I zde došlo ke svobod­né­mu hnutí k obnově pravoslaví po vzniku samostatného československého státu. Síla tohoto hnutí překva­pila politické činitele.

Po sv. Cyrilovi a Metodějovi, prvním biskupem a jejich následovníkem po tisíci­letí byl čes­ký a moravskoslezský biskup Gorazd (Matěj Pavlík), nesoucí symbolické jméno jednoho z jejich žáků. Vysvěcen byl 25. září 1921 v srbském Bělehradě. V me­ziválečném pro pravoslaví nepříz­nivém ovzduší se mu podařilo položit základy pravo­slavné církve v Čechách, na Moravě a čás­tečně i na Slovensku, postavit z vlastních církevních prostředků i nové chrámy. Navázal na bratr­ské styky se sesterskými vý­chodními církvemi a ekumenické styky s protestantskými cír­kvemi, zvláště episkopál­ní v Americe a anglikánskou církví. Pravoslaví považoval biskup Go­razd za plodnou formu křesťanství a byl přesvědčen o jeho významném poslání v ekumenickém hnutí.

V roce 1929 dospěl vývoj pravoslavného hnutí v Československé republice až ke zřízení dvou eparchií (diecézí) - eparchie české a eparchie podkarpatoruské. Vývoj směřoval ke zřízení eparchie slovenské s nadějí, že se pak spojí v místní autokefální československou církev pravo­slavnou. Obě vzniklé eparchie se rozvíjely pod jurisdik­cí, mateřskou péčí, srbské pravo­slavné církve, jejíž právní kontinuita pro následnické státy rakousko-uherské monarchie byla uznána i Československou republikou. Vý­znamným způsobem k obnově pravoslaví na Sloven­sku přispěli ti, kteří v těžkých dobách odešli za prací do USA, přijali tam pravoslaví a byli schopni morálně, finanč­ně i organizačně podpořit obnovující se církevní obce.

Koncem roku 1921 byl státním úřadům předložen církevní statut „České nábožen­ské obce pravoslavné v Praze“, který byl schválen výnosem ministerstva školství ze dne 31. března 1922. Podle tohoto statutu všichni pravoslavní na území Čech, Moravy a Slezska tvořili jednu velikou církevní obec, která měla sídlo v Praze. V čele obce stal episkop (biskup), který spravoval záleži­tosti spolu s předsednictvem obce a se synodální radou. V místech s větším počtem pravoslav­ných věřících byly podle statu­tu zřizovány duchovní správy a také sbory (rady) starších s místní kompetencí. Tento stav při vzrůstu počtu věřících nebyl na dlouhou dobu udržitelný. Proto syno­dální rada r. 1928 předložila sv. Synodu srbské církve a vládě novou církevní ústavu, podle níž se na území českých historických zemí zřizuje pravoslavná eparchie. Paralelně s tímto vývoje postupovala organizační práce i na východě tehdejší republiky, kde vznikla eparchie muka­čev­sko-prešovská. Zřízením eparchií dosáhla jak česká pravoslavná, tak karpatoruská církev řád­ných kanonických jednotek, které vytvořily základní před­poklady budoucí autokefální církve na území Československé republiky. První (ustavující) shromáždění české pravoslavné eparchie se konalo podle její nové ústavy, vy­pracované episkopem Gorazdem, dne 22. září 1929 v Olomou­ci. Při něm byla prove­dena volba eparchiálního episkopa, vladyky Gorazda, eparchiální rady, du­chovního eparchiálního soudu, eparchiálních revizorů a moravského protopresbytera. Obdobně se dne 12. prosince 1929 pro Podkarpatsko a Slovensko ustavila řádně a pravoplatně pravoslavná eparchie mukačevsko-prešovská v čele s delegátem srbské pravoslavné církve vladykou Serafí­nem štipským.

Nadějný vývoj pravoslavné církve v Československu byl však otřesen událostmi válečných let 1939-1945. Znamenaly pro ni 1) po rozbití Československé republiky přerušení přirozených vazeb obou eparchií, 2) po přepadení Jugoslávie nacisty zne­možnění spojení se srbským patri­archátem. (obě eparchie byly přinuceny se v době války podřídit berlínskému metropolitovi), 3) po vlastenecké podpoře poskytnuté účastníkům protinacistického odboje mučednickou oběť episkopa Gorazda a jeho druhů, 4) následnou perzekucí všeho českého pravoslavného duchoven­stva i části laických pracovníků církve a posléze 5) úřední likvidaci celé české pravoslavné církve, zákaz její činnosti nebo její podporu a konfiskaci veškerého majetku (září 1942). V roce 1945 byl život české pravoslavné eparchie opět v osvobozeném Českosloven­sku obnoven.

Poválečný vývoj přinesl pravoslaví v Československu zásadní organizační změny. Jelikož Podkarpatská Rus byla politicky oddělena od Československé republiky a při­členěna k SSSR, bylo nutno samostatně zorganizovat pravoslavné církevní obce, které z bývalé užhorodsko-prešovské eparchie zůstaly na Slovensku. Ty vyjádřily přání přijmout jurisdikci ruské církve moskevského patriarchátu. Podobně optovaly i farno­sti ruské emigrace, organizované samostatně mimo rámec české a karpatoruské epar­chie.

Také česká pravoslavná eparchie se rozhodla pro změnu jurisdikce. Eparchiální shromáždění 8.  listopadu 1945 v Olomouci se usneslo požádat o vyvázání z jurisdik­ce srbské církve a přijetí do jurisdikce patriarchátu ruského. Posvátný Synod ruské pravoslavné církve rozhodl o jejím přijetí dne 14. ledna 1946. Současně zřídil církevní Exarchát moskevské patriarchie v Českoslo­vensku, který zahrnul všechny církevní obce na území Československa. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (později metropolii). Arcibiskupem pražským a českým, exarchou moskevské patri­archie, v Československu se stal vladyka Jelevferij (Voroncov).

Návrat převážně pravoslavných Čechů z ukrajinské Volyně roku 1947 do vlasti přinesl nutnost rozšířit počet stávajících církevních obcí v české eparchii. Proto se 7. prosince 1949 její eparchiální shromáždění rozhodlo vyčleněním pravoslavných církevních obcí na Moravě a ve Slezsku zřídit samostatnou pravoslavnou eparchii olomoucko-brněnskou. Jejím prvním episko­pem byl zvolen vladyka Čestmír (Kráč­mar). Samostatná pražská eparchie se ustavila 5. ledna 1950 v čele s metropolitou Jelevferijem. Na Slovensku byla ustavena samostatná eparchie pre­šovská v čele s episkopem Alexijem (Děchtěrevem). Eparchiální shromáždění schválila Ústavu pravoslavného exarchátu moskevské patriarchie v Československu a prováděcí předpisy, upravu­jící církevní život eparchií.

Ve dnech 28. a 29. července 1950 byla vytvořena a konstituována nová pravo­slavná epar­chie na Slovensku: eparchie michalovská. Jejím eparchiálním episkopem byl zvolen vladyka Viktor (Mihalič), bývalý řeckokatolický kanovník, který se spolu s věřícími sjednotil s pravo­slavnou církví.

V roce 1948 otevřen v Karlových Varech duchovní seminář pro výchovu pravo­slavného duchovního dorostu. Následujícího roku přenesen do Prahy a v roce 1950 přebudován na Pravo­slavnou bohosloveckou fakultu v Praze, jejíž sídlo bylo přenese­no do Prešova. (Dnes působí v rámci Prešovské univerzity v Prešově).

Dne 2. října 1951 na návrh biskupského sboru exarchátní rada, požádala Posvátný synod ruské pravoslavné církve o požehnání k udělení církevní autokefality pravo­slavným v ČSR. To bylo akceptováno rozhodnutím synodu ze dne 10. října 1951. Slavnostně byla autokefalita Pra­voslavné církve v Československu vyhlášena na ve­řejném zasedání exarchátního shromáždění    8. prosince 1951 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a následujícího dne v nedě­li 9. prosince byl slavnostně uveden ve svůj úřad představitel nové autokefální pravoslavné círk­ve metropolita pražský a celého Československa Jelevferij. Svůj souhlas s tímto aktem potvr­dily účastí svých delegací vedle mateřské církve ruské, církev antiochijská, gruzínská, ru­munská, bulharská, albánská a polská. Současně byla přijata zástupci eparchií praž­ské, olomoucko-brněn­ské, prešovské a michalovské Ústava pravoslavné církve v Československu, která byla schválena i státní správou. Oznámení o zvolení metropo­lity Jelevferije hlavou autokefální církve bylo sděleno Jeho Svatosti Athenagorovi, arcibiskupu konstantinopolskému - patriarchovi eku­menické­mu, Jeho Blaženstvu Christoforu, papežovi a patriarchovi alexandrijskému a celé Afri­ky, Jeho Blaženstvu Alexandru III., patriarchovi Velké Antiochie a celého Východu, Jeho Bla­ženstvu Ti­moteji, patriarchovi sv. města Jeruzaléma a celé Palestiny a všem ostatním představi­telům auto­kefálních pravoslavných církví. V následujících desítiletích byla autokefa­lita naší círk­ve přijí­má­na jako historická realita většinou místních pravoslavných církví. Církev konstanti­no­polská (ca­řihradský patriarchát) vydala „Patriarší a syno­dální tomos (=akt) o požehnání autokefality svaté Pravoslavné církvi v Čechách (čes­kých zemích) a na Slovensku“ dne 27. srpna 1998. Po vytvo­ření českého a slovenské­ho státu r. 1993, působí nadále jednotně v obou nových repub­likách s řádnou registra­cí. Právnickou osobou v České republice je však Pravoslavná církev v českých zemích a právnickou osobou ve Slovenské republice je Pravoslavná církev na Slovensku.