Oltář

Oltář v římskokatolickém kostele se skládá z mensy  – oltářního stolu, v románské době a v gotice hranolové, kamenné, s přesahující deskou, v baroku mramorové, zdě­né a potažené umě­lým mramorem nebo dřevěné sarkofágového (tumbového) tvaru. Na mensu v gotice nesedá nízká predella s malbou nebo reliéfem, horní část se nazý­vá retabulum. V gotice má podobu archy, křídlového uspořádání, od renesance a hlav­ně v baroku je tvoří nejčastěji sloupová archi­tektura s jedním nebo dvěma obrazy a sochami, jindy obraz v bohatém řezaném rámu nebo – v architektuře – figurální sku­pina. V baroku se retabulum často odděluje a stojí za mensou, kterou lze obejít. Ústřední obraz je obvykle věnován výjevu ze života světce, jemuž je oltář zasvěcen. Na mense od 16. stol. stojí skříňkový tabernákl – svatostánek na monstranci s hostií a ciborium (dříve tuto funkci plnilo sanktuárium ve zdi presbyteria nebo při ní). V pres­byteriu je hlavní oltář, zasvěcený témuž světci jako celý kostel, ostatní jsou postranní, od baroka často řešené jako párové, protějškové. Ciboriový oltář stojí volně – někdy uprostřed centrálního kostela – a zpra­vidla čtyři sloupy nesou nad jeho mensou bal­dachýn. Přední stranu mensy zakrývá někdy antependium, původně vyšívaný závěs, pak i malba na plátně na rámu nebo reliéf tepaný za zlata či stříbrného plechu.